Původní text Pohanů má silný divadelní i filmový potenciál, zároveň je napsán stylizovaným, až básnickým jazykem. Je to vlastně unikát, protože uvnitř textu již probíhá vztah - dialog mezi divadlem a filmem, mezi scénami ztvárněnými divadelními a filmovými výrazovými prostředky, mezi mluveným slovem a filmovou zkratkou. Na divadle hra výborně funguje v čistě jevištní realizaci, avšak film dokáže nad to ještě zúročit její filmovou podstatu. Ponechává jí divadelní básnictví, expresivitu a stylizaci. Zároveň realizuje, propracovává a rozvíjí všechna filmová ložiska příběhu v plných možnostech filmu, zejména ve vyprávění obrazem. Při práci na scénáři neprobíhala adaptace divadelní hry do filmového scénáře, ale dělo se to, že se obrazy samy vyjevovaly jako nutnost zakódovaná přímo v textu hry, aniž by jí ubíraly na divadelnosti. Černobílý materiál symbiózu divadla a filmu dále podtrhuje a rozvíjí, protože scénicky je mnohem bližší divadelnímu minimalismu na rozdíl od přebujelé bohatosti výpravy barevného filmu. Černobílý film má to kouzlo, že ukáže pouze to podstatné a všechno, co by mohlo odvádět pozornost, přirozeně schová. Stejně tak to dělá i divadlo. Scénicky používá pouze to, co je pro danou hru opravdu nezbytné. Herci Pohanů jsou jako akrobati tančící na tenkém laně napnutém mezi divadelním a filmovým herectvím, kdy jemně mění poměry toho a onoho podle poměrů filmově-divadelní situace scény. V dialogových scénách jsou decentnější, než by byli na jevišti, avšak stále dodržují divadelní herectví na prvním místě. Ve filmových obrazech jsou expresivnější, než by byli v čistokrevném filmu, ale zachovávají autenticitu. Dialog mezi autenticitou a stylizací hereckého projevu je zde velmi jemný, aby nerušil děj a konzistenci postav. Je však důsledně dodržen. Stylizace a autenticita jsou si zde blízké jako dvě sestry, jako dvě dcery jedné skutečnosti, jedné pravdy.